Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Beneš (* 1928)

Byl jsem připravený projít, nebo zemřít

  • narozen 11. listopadu 1928 v Hruškách v rodině malorolníka

  • za války se v Hruškách skrývali parašutisté z výsadku Clay

  • vyučil se zámečníkem

  • mezi lety 1948 a 1950 se angažoval v místním protikomunistickém odboji

  • 17. září 1950 utekl do Rakouska za pomoci převaděče Františka Gajdy

  • rok pobýval v uprchlických táborech a sloužil ve francouzské armádě

  • v roce 1951 vycestoval do Kanady

  • v roce 1970 se o útěk pokusil jeho bratra Vladimír za pomocí vlastnoručně sestaveného tanku

  • v roce 1977 přicestovala za Vladimírem manželka Dagmar se čtyřmi dětmi

  • v roce 1991 se František Beneš vrátil na Moravu

V polovině září 1950 ležela v kukuřičném poli vedle silnice vedoucí z Lanžhotu do Břeclavi desetičlenná skupina mladých mužů vedená známým jihomoravským převaděčem Františkem Gajdou. Bylo po půlnoci a silnice, v tuto hodinu obvykle zcela mrtvá, se hemžila vojenskými auty. Náklaďáky křižovaly cestu sem a tam s takovou frekvencí, že se prchající skupinka neodvažovala silnici překročit. Jedním z mladých mužů, který u krajnice mezi stvoly zadržoval dech, byl jednadvacetiletý František Beneš. Jak se později dozvěděl, byl to právě jeho kamarád, který je v Břeclavi na poslední chvíli vyzradil. Než se však Státní bezpečnost stihla zorganizovat, vydali se na cestu. Asi po půl hodině čekání se naskytla vhodná příležitost a všech deset členů výpravy silnici v rychlosti přeběhlo.

Byla tmavá noc. V hlubokých lužních lesích se museli držet za ruce, aby se neztratili. František Gajda, zkušený převaděč přezdívaný král lužních lesů, je bezpečně provedl mokřinami až na břeh Dyje. Muži se mlčky svlékli a s ranečky šatů nad hlavou vstoupili do studené řeky. Voda místy dosahovala až do výšky metru a půl a zkraje podzimu už svírala chladem. Jako naschvál právě v té chvíli vyšel zpoza mraků měsíc. Hladina se leskla jako zrcadlo, deset pomalu postupujících hlav by se v tu chvíli stalo velmi snadným cílem. Do nočního ticha šplouchala jen voda čeřená namáhavou chůzí deseti postav. Naštěstí se zanedlouho všichni v pořádku vyškrábali na protější břeh. Oblékli se a odpočívali. Františka Beneše zaujal Gajdův samopal, a jak si ho tak prohlížel, převaděč Gajda vytáhl z kapsy náboj, podržel ho mezi palcem a ukazovákem a do tiché noci povídá: „Ten je pro mě.“

Jeho proroctví se naplnilo o pár týdnů později. František Beneš s kamarády se stali jednou z posledních skupin, kterou tento legendární převaděč dostal přes hranice na svobodu. 6. října 1950 padl František Gajda do nastražené léčky a zemřel rukou pohraniční stráže.

Hrušky na hranicích s válkou i se svobodou

František Beneš se narodil 11. listopadu 1928 v Hruškách na Břeclavsku. Maminka Cecílie, rozená Trchová, pocházela z chalupnické rodiny, tatínek František oproti tomu ze sedlácké rodiny. Společně pečovali o malé hospodářství na převážně pronajatých polích. František měl o dva roky mladší sestru Miladu a o devět let mladšího bratra Vladimíra. Navštěvoval nejprve základní školu v Hruškách, potom měšťanku v Moravské Nové Vsi a nakonec se vyučil v Břeclavi jako strojní zámečník. Rodiče většinu času pracovali na poli a o děti se starala stařenka. „Jako malý jsem jí utíkal, tak mě vždycky postavila do kýblu a byl pokoj,“ směje se pamětník.

Na jaře 1938 narukoval tatínek při všeobecné mobilizaci do Olomouce k letectvu. Devítiletého Františka se sedmiletou sestrou a sotva ročním bratrem poslali s babičkou do Žeravin v blízkosti Strážnice. Hranice Sudet vedla okolo nedaleké Břeclavi a v očekávání válečného konfliktu se Hrušky nezdály jako bezpečné místo pro děti. Tatínek byl tou dobou v Olomouci, maminka zůstala doma, aby zajistila hospodářství. V Žeravinách se děti zdržely asi půl roku a potom se vrátily domů. Stejně tak tatínek, který čas v Olomouci strávil pouhým čekáním, bez uniformy i bez výcviku. Československá armáda nedostala možnost bránit se německé agresi a po podepsání mnichovské dohody se Hrušky definitivně ocitly v těsném sousedství Německa. Jejich poloha v blízkosti hranice se za druhé světové války i později za komunismu silně promítla do života místních obyvatel.

Od Němců ani čokoládu

Po vyhlášení protektorátu se staly Hrušky jednou z prvních dědin, kam dorazila německá armáda. Když se kolona tanků blížila po silnici od Břeclavi, zatarasili mladí chlapci z Hrušek cestu protitankovými ježky, tzv. rozsocháči. Vzpurnost místních obyvatel typická pro mladou generaci Hruščanů se později projevila i u Františka Beneše. Na jaře 1939 mu však bylo pouhých devět let a na svůj vlastní odboj si musel ještě chvíli počkat. Němci překážku bez problémů odstranili, a když se přesvědčili, že s nimi nikdo nechce doopravdy bojovat, nechali malé chlapce, aby si tanky zaparkované na návsi důkladně prohlédli. „Nabízeli nám čokoládu, ale my jsme od Němců nic nechtěli. Věděli jsme, že jsou to nepřátelé, učili nás to ve škole, říkali nám to doma. My bychom si od nich nic nevzali,“ popisuje pamětník, jak hluboko měly děti vštípený vzdor k nepřátelskému Německu.

Úkryt parašutistů

Rodina Benešových prožila válku na rozdíl od některých svých sousedů v relativním klidu. Řada lidí byla v Hruškách perzekvována gestapem a německými bezpečnostními složkami nejen za protinacistickou činnost, ale i za hospodářské delikty a pokusy o útěk za hranice. Několik hrušeckých rodáků také působilo v zahraničním odboji. Poté, co došlo v nedalekých Tvrdonicích k jejich prozrazení, se v závěru války ukrývalo v Hruškách také několik parašutistů z výsadkové skupiny Clay-Eva vedených lanžhotským rodákem Antonínem Bartošem. Dospívající František o nich věděl a s Bartošem později udržoval spojení i poté, co v roce 1950 sám emigroval.

Tohle jsme od Rusů nečekali

Na jaře 1945 se blížil vytoužený konec války. V okolí Hrušek ale postupovala fronta jen pomalu. Morava i Dyje se na začátku dubna rozvodnily a rozlily se do rozlehlých lužních lesů. Voda Sovětům zabránila v postupu. Když se osvoboditelé konečně dostali do Hrušek, čekal místní obyvatele šok. „Všechno sebrali, všechno sežrali a každého chtěli zastřelit,“ vzpomíná František Beneš. „Rusové měli spoustu koní a do dvou dnů nebylo v Hruškách žádné seno. Brali, co jim přišlo pod ruku. Vůbec nevím, z čeho jsme potom žili. Ještěže bylo jaro a už bylo zaseto, jinak by nám sebrali i osivo,“ kroutí hlavou pamětník a dodává, že toto od Rusů nikdo nečekal. Všichni pokládali Němce za nepřítele a Rusy za bratry. Takto je to odmalička učili ve škole i doma. A přitom se chovali, jakoby to bylo naopak. „S Němci žádný problém nebyl, teď myslím s armádou. Gestapo, to byla jiná kapitola, ti se taky neštítili ničeho, ale armáda se chovala slušně. Nikdy nám nic nesebrali, maximálně jsme pro ně museli vykopat zákopy,“ dodává.

Jít za plentu budilo podezření

Špatnou zkušenost s Rusy, kterou si František Beneš z konce války odnesl, už nikdy nevymazal. Naopak si ji spojuje i s událostmi po vítězném únoru v roce 1948. Před květnovými volbami obcházeli političtí agitátoři Hrušky a rovným dílem přesvědčovali i vyhrožovali místním obyvatelům, aby volili jednotnou kandidátku. Dvacetiletý František Beneš spolu se svými vrstevníky měli jasno. Hodí bílý lístek. Kolik bílých lístků se v jejich obci 30. května 1948 v urně shromáždilo, se nikdy nedozvěděl. Zato volební komise složená ze samých komunistů jejich původce pečlivě evidovala. Kdo šel za plentu, byl automaticky podezřelý, protože voliči jednotné kandidátky vkládali lístky do obálky veřejně. František Beneš měl u nově nastupujícího režimu první škraloup.

Vysílačku jsem vytrhl ze zásuvky na poslední chvíli

„Připravovali jsme revoluci!“ durdí se pamětník. „Starší generace o tom nechtěla ani slyšet, měli strach, ale my mladí jsme měli jasno.“ S kamarádem si podomácku vyrobili vysílačku a pravidelně vysílali protikomunistickou propagandu. Jednou je málem chytili: „Vysílali jsme vždycky jen šest minut, ale jednou to kamarád přehnal. Poslouchal jsem doma, jak vysílá, uplynulo šest minut a vysílal dál. Osm minut, deset minut. Sedl jsem na kolo a jel jsem k němu, když tu vidím auto s takovým tím hledáčkem, co to sledovalo. Jelo krokem. Šlápl jsem do pedálů a za minutu jsem byl u něj. Vpadl jsem dovnitř a vytrhl vysílačku ze zásuvky. ‚Co blbneš?‘ ptal se mě. ‚Pojď se podívat, co blbnu,‘ ukázal jsem mu z okna to auto. ‚Byli od tebe jen pár minut.‘ A to byl konec našeho vysílání.“

Spal jsem oblečený a v botách

Pamětník se svými přáteli se volně napojili na další organizace ve Strážnici, na Slovensku a v Praze. Se znepokojením sledoval, jak se šrouby režimu utahují. Hranice nebyla v počátcích komunistické éry zdaleka tak nepropustná jako později a navíc ne nedosažitelná. Počet emigrantů z jeho okolí se zvyšoval a František Beneš dobře věděl, na koho se se žádostí o pomoc obrátit. Františka Gajdu znal už dlouho. Poslední kapkou, která rozhodla o jeho emigraci, se stala fáma, která se v Hruškách roznesla, že totiž někomu napomáhal při útěku. Souběžně s tím přišlo i povolání do Orlové. Pamětník měl narukovat k Pomocným technickým praporům na práci v dolech. V té chvíli se rozhodl, že uteče. 

Celá pětičlenná rodina Františka Gajdy byla tou dobou už v bezpečí za hranicemi Rakouska. František Gajda se vracel jen za účelem převodu dalších lidí, kteří se rozhodli prchnout z komunistického Československa. František Beneš znal jeho spojky na českém území, a když za nimi počátkem září přišel, z bezpečnostních důvodů dostal jen kusé instrukce. Útěk se měl uskutečnit zhruba za týden. Dopředu nesměl vědět žádné podrobnosti. Měl spát nachystaný každý den. Jak to přijde, bude včas informován.

Projít nebo zemřít

Útěk se nakonec odehrál v noci z 16. na 17. září 1950. Ten den se v Lanžhotu konaly hody. Kdyby je někdo v noci potkal, předstírali by, že míří tam. Odpoledne před odchodem dostal František Beneš pokyn, aby se v deset hodin dostavil na určené místo ve Tvrdonicích. Na útěk se spolu s pamětníkem chystali také další tři jeho kamarádi a bylo na něm, aby jim informaci předal. Přestože je pamětník dopředu nabádal, aby byli připraveni, odchod se začal komplikovat. Dva otáleli, třetí dokonce vůbec nebyl doma. Jak se později ukázalo, měl tou dobou namířeno do Břeclavi, kde plány přátel posléze vyzradil. Nakonec přece jen vyrazili ve čtyřech, jelikož jeden z kamarádů se nakonec odhodlal a za zbývající dva sehnali na poslední chvíli náhradníky. „Měl jsem dvacet tisíc a kapesník. Nic víc. Chtěl jsem si na cestu koupit nějaké pořádné boty, ale věříte, že v padesátých letech se nedaly sehnat? Tak jsem šel v gumákách,“ vzpomíná pamětník.

Dvě pistole, které si na cestu nachystal, mu pár dní před odchodem tatínek schoval. Nejspíš měl o něj strach. „Rodičům jsem řekl, že odcházím. Nerozmlouvali mi to, ani nemohli. Byl jsem dospělý a pevně rozhodnutý projít nebo zemřít,“ říká.

Ve tmě jsme stoh nemohli najít

Muž, který je měl z Tvrdonic odvést na místo setkání s převaděčem Gajdou, se dostavil s hodinovým zpožděním, a namísto, aby je tam doprovodil, jim ho jenom popsal. Jednalo se o veliký stoh slámy v nedalekých polích. „Ale hledejte v naprosté tmě stoh slámy, když vůbec netušíte, kde je!“ vzpomíná František Beneš. Při bloudění v polích naštěstí narazili na dva chlapce z Tvrdonic, kteří se také chystali k útěku a místo dobře znali.

Po půlnoci dorazil František Gajda s další skupinou uprchlíků a společně se vydali na cestu. Tou dobou už měly jednotky pohraniční stráže pohotovost a pročesávaly okolí. Tentokrát měl ale František Gajda se svou skupinou štěstí. Nejspíš naposledy. Za pár hodin už oddechovali na druhé straně Dyje.

Štěstí v neštěstí

Pěšky se dostali k památníku bitvy na Moravském poli, kde je vyzvedlo nákladní auto, na jehož korbě vyrazili směr Vídeň. „Někde na předměstí auto zakašlalo a zdechlo,“ vzpomíná František Beneš. „Gajda s řidičem vyrazili někam pryč, že to vyřeší. My jsme čekali pod plachtou na korbě.“ Když se rozednilo, objevila uprchlíky ve voze rakouská hlídka. Bohužel se nacházeli v sovětské zóně. Rakousko zůstalo po válce rozparcelované na čtyři okupační zóny: francouzskou, britskou, americkou a sovětskou. Stejně byla rozdělená i Vídeň, která se jinak nacházela na sovětském území. „V té chvíli nám nebylo do smíchu. Měl jsem blbé tušené, že to špatně dopadne,“ vypráví. Zavřeli je na čtrnáct dní za nepovolený přechod hranic a poté je převezli do americké zóny ve Vídni. František Beneš je přesvědčený, že to pro ně zařídil převaděč Gajda.

Kluci, zařiďte si život v Kanadě

V Rakousku zůstal pamětník asi rok. Nejdelší čas strávil ve francouzské zóně, kde narukoval do francouzské armády. Vykonával stráž na bráně kasáren. Když se mu v roce 1951 podařilo vyřídit potřebná povolení, odcestoval do Kanady, kde strávil necelých čtyřicet let svého života. Pracoval nejprve ve slévárně, později jako zámečník. „Začátky byly těžké. Neuměl jsem anglicky a nemám na jazyky talent. Až postupně, pomalu jsem ten jazyk pochytil,“ přiznává.

Do Kanady se dostali i všichni ostatní z jeho uprchlické skupiny. „Ze začátku jsme domácí dění sledovali. Mysleli jsme si, že to takhle nemůže zůstat, že bude válka nebo nějaká revoluce. Komunistům jsme dávali dva, tři roky,“ vzpomíná pamětník na své počáteční pocity v emigraci. Dopisoval si s Antonínem Bartošem, který tou dobou žil v exilu v Americe. Ten mu někdy okolo roku 1955 napsal: „Politicky je to na hovno. Kluci, zařiďte si život v Kanadě.“ Tím padly poslední naděje na brzký návrat domů.

Tankem za svobodou

František Beneš se oženil a vychoval pět dětí. Své vlastní rodiče už nikdy neviděl. Zemřeli v sedmdesátých letech, na pohřeb ho do Československa nepustili. O dvacet let později se k němu v Kanadě připojil bratr Vladimír, který utekl v roce 1970. Vlastnoručně si vyrobil tank navařením plátů na automobilový podvozek, ve kterém chtěl přes hranice převézt sebe i celou svoji rodinu. Stroj bohužel zkolaboval už v Břeclavi. Vladimír Beneš tak nakonec utekl sám. Jeho kuriózní pokus o útěk mu však nakonec přece jen pomohl. Medializace, které se mu přitom dostalo v zahraničí, především v Americe, vedla k mezinárodnímu tlaku na spojení rozdělené rodiny. Jeho manželka Dagmar se čtyřmi dětmi za ním nakonec mohla vycestovat sed let nato. Benešovi se tak stali jednou z mála Československých rodin, kterým komunistická garnitura v roce 1977 na základě helsinské deklarace umožnila vycestovat za svým členem do zahraničí. 

Zpětně je František Beneš k činnosti odboje za druhé světové války i za komunismu kritický. Podle něj odboj na dějinných událostech příliš nezměnil, zato za něj mnoho lidí zaplatilo životem. Jako jedinou možnou cestu ke změně vidí revoluci. Sám by se jí rád zúčastnil hned v počátcích komunistické éry, ale jak smutně podotýká, podobně smýšlejících bylo málo. Čas nazrál až po dlouhých čtyřiceti letech a v té chvíli se pamětník s radostí vrátil domů.

V roce 2023 žil František Beneš se svou druhou ženou v Hulíně.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Dorota Ambrožová)