Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Basovník (* 1966)

• přišel na svět 12. května 1966 v porodnici v Uherském Hradišti

• vyrůstal v rodině Josefa a Jarmily Basovníkových v Nedakonicích

• 6. července 1977 byl svědkem pádu dopravního letadla do vesnice

• od ledna 1981 se učil tesařem v železničním učilišti v Hodoníně

• v dubnu 1985 narukoval do Znojma na vojnu k Pohraniční stráži

• od července 1985 sloužil ve Valticích jako psovod na rakouské hranici

• byl opakovaně vyslýchán příslušníky vojenské kontrašpionáže

• v srpnu 1986 byl z Valtic převelen k jednotce ve Znojmě

• sloužil jako pátrač, v civilním oblečení sledoval lidi na nádraží

• po návratu z vojny pracoval v zemědělství

• v době natáčení pro Paměť národa (2025) žil v Násedlovicích

Holky nazdobily vlečku růžemi. Kluci domluvili koně a obstarali víno. Josef Basovník si pamatuje, že v říjnu 1984 jich bylo z celé vesnice osm. Posedali na vlečku, kočí prásknul do koní. Jeli k odvodu a celou cestu do Uherského Hradiště zpívali. „Hlavně, kluci, ať nejste moc ožralí… Až přijdete k té komisi, abyste vůbec mohli mluvit,“ říkali jim otcové. Odvodní komise seděla v sídle okresní vojenské správy a rozhodovala, zda jsou branci schopni vojny. Cesta k odvodu představovala rituál, který se vyvinul v tradici. „Taková malá slavnost.“ Když jel k odvodu Josef Basovník, měli vinaři ještě poslední burčák. Z Nedakonic do Hradiště je to asi deset kilometrů. Jeli něco přes hodinu, měli demižon burčáku a pořád popíjeli. Před komisí museli do trenek. S hlavou plnou burčáku jim to vůbec nevadilo.

Narukovat na vojnu a prožít tam dva roky už jim ovšem vadilo. Základní vojenskou službu v Československé lidové armádě vnímali mladí muži jako nutné zlo. Kdo byl zdravý, ten na vojnu musel. Odmítnout vojnu znamenalo vystavit se obvinění z trestného činu, za který bylo vězení. Průkaz neschopnosti výkonu vojenské služby nesl lidové označení „modrá knížka“. Získat modrou knížku bylo možné prakticky jen ze zdravotních důvodů. Část branců byla skutečně uznána neschopnými, když k tomu lékaře vedly zdravotní nálezy. Kdo žádné problémy neměl, ale nechtěl na vojnu, musel hledat způsob, jak se službě vyhnout a neskončit ve vězení.

Vedly k tomu dvě cesty. Zkorumpovat lékaře, aby za peníze vypracovali posudek pro vystavení modré knížky, nebo simulovat zdravotní problémy tak intenzivně a tak dlouho, až se podařilo modrou knížku získat. Pro většinu mladých mužů na moravském venkově to nepřicházelo v úvahu. Tátové jim říkali, že vojna dělá z chlapců chlapy. Vojna byla součástí společenské prestiže. „Josefovi už to přišlo,“ chlubila se před kostelem jedna teta druhé, že jejich Pepa už má doma povolávací rozkaz. „Když to vydržel brácha, vydržím to taky,“ říkali si branci. Vyhýbat se vojně byla ostuda. „Kdybych nešel na vojnu, odnesli by to rodiče. Sousedé by se na ně dívali divně,“ vyprávěl Josef Basovník pro Paměť národa.

Se psem na klopě

Narukoval 2. dubna 1985. V pět hodin čtyřicet dva minut nasedl Josef Basovník v Nedakonicích do vlaku směr Moravský Beroun, Hodonín a Břeclav. Vlak, do kterého v Břeclavi přestoupil, byl plný branců. Jeli přes Valtice a Mikulov na Hrušovany nad Jevišovkou a Znojmo. V některých místech míjeli dráty železné opony podél hranice s Rakouskem. Někdo byl opilý a něco vykřikoval, jiní seděli skleslí, protože nevěděli, co je příští dva roky čeká. Ani Josef Basovník to nevěděl. Povolávací rozkaz dostal k útvaru PS 56 88 Znojmo.

O čtyřicet let později v roce 2025 oslovil Josef Basovník dokumentaristy Paměti národa, kterým nabídl, že je ochotný vyprávět o tom, co na vojně zažil. „Pamatuji si, jak fungovali pátrači u Pohraniční stráže. Mám zkušenosti, jak fungovala ochrana státní hranice a pomocníci Pohraniční stráže. Hlídání vojenského muničáku. Ochranka velitele brigády. Sám jsem to zažil. Chtěl bych, pokud budete mít zájem, veřejně o tom mluvit. Zažil jsem tam věci, o kterých se více jak čtyřicet let nemluví. Já jsem v té době žil a musel jsem plnit úkoly,“ napsal Josef Basovník v e-mailu, který před natáčením poslal Paměti národa.

V Nedakonicích na pravém břehu řeky Moravy nedaleko Uherského Hradiště vyrůstal Josef Basovník od svého narození 12. května 1966. Pamatuje kolorit slovácké vesnice v sedmdesátých letech, kdy s kamarády zkoumal okolní krajinu jezírek a slepých ramen. Vzpomínal na atmosféru dědiny, ve které se večer sousedky a sousedé vraceli ze svých záhumenků a zahrad, s vozíky naloženými trávou na krmení králíků. O prázdninách snědl snídani a vrátil se až večer. Dostal výprask, protože se celý den doma ani neukázal, ale druhý den to udělal zase. Nemohl dobrodružství v krajině odolat. V Müllerově jezeře chytal s kluky černé sumečky americké. Nevěděl, jak se tam dostali, a tím to bylo tajemnější…

Ve studiu Paměti národa vyprávěl o své službě na vojně a jeho svědectví se tak řadí k dalším, která bývalí vojáci základní služby do sbírky Paměti národa poskytli. Tento text proto zachycuje především svědectví Josefa Basovníka z vojny. V některých odstavcích jej můžete číst netradičně formou otázek a odpovědí, aby zůstala zachována autentičnost a převyprávěná interpretace nezkreslovala doslovné znění pamětníkova vyprávění.

Útvar s označením PS 56 88 Znojmo, kam byl na jaře roku 1985 ve svých devatenácti letech Josef Basovník povolán, byl brigádou Pohraniční stráže. Zkratka PS znamenala „Pohraniční stráž“, ve znaku měla hlavu psa, ale Josef Basovník si nevzpomíná, že by tenkrát věděl, k jakému vojsku narukoval. Odznáček zobrazující psí hlavu měl na uniformě, přesto po čtyřiceti letech vypráví o tom, že zprvu neměl ani tušení, co má ten pes znamenat. V letech 1948 až 1989 zemřelo na západní hranici Československé socialistické republiky téměř tři sta civilistů. Heslo „Neprojdou!“ bylo součástí oficiální propagandy a k Pohraniční stráži rukovaly každý rok tisíce branců. Pamětník Josef Basovník přesto vyprávěl, že o tom před vojnou vůbec nic nevěděl.

Povinnost každého občana

Národní shromáždění Československé republiky přijalo 11. července 1951 zákon o ochraně státních hranic. V prvním paragrafu zákona stojí: „K zajištění pokojné výstavby, socialismu v naší vlasti je třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru. Ochrana státních hranic je proto povinností každého občana.“ Druhý paragraf uvádí, že provádění ochrany státních hranic náleží do působnosti ministerstva národní bezpečnosti, které tento úkol plní svými orgány, zejména Pohraniční stráží. A třetí paragraf upřesňuje, že službu v Pohraniční stráži vykonávají pro její význam, odpovědnost a namáhavost vybraní příslušníci pracujícího lidu.

„Pocházel jsem z vnitrozemí. Na hranici to bylo daleko. Když jsem jezdil z Hodonína z učení, potkával jsem ve vlaku kluky, kteří měli na uniformě odznak se psem. Ovšem to jsem nevěděl, že je to Pohraniční stráž. Já jsem si vždy naivně myslel, že ta psí hlavička znamená psovoda. Vojáka, který chodí se psem, jako by třeba jezdil na koni, kdyby měl na klopě hlavu koně. Ale nevěděl jsem, k čemu se ten pes používá. U nás ve vnitrozemí se nikdy nepoužíval výraz Pohraniční stráž. Vždy jsem si říkal, že to jsou prostě kluci, kteří slouží se psy.“

Otázka: „Opravdu jste nevěděl, že v Československé lidové armádě existuje Pohraniční stráž? Musel jste přece vědět, že existuje nějaká železná opona.“

„V té době ne.“

Otázka: „Opravdu chcete říct, že jste nevěděl, že je Československo součástí východního bloku, že má hranici obehnanou dráty a že tam jsou vojáci, kteří tu hranici hlídají?“

„To jsem vůbec nevěděl.“

Otázka: „Kdy vám došlo, co tam na té vojně budete dělat?“

„Když nám skončil základní výcvik. Na Den Pohraniční stráže 11. července v roce osmdesát pět nás autobusy rozvážely po jednotlivých rotách. Znojemská brigáda měla pohraniční roty od Vratěnína až po takzvané Ruské domky. Říkalo se jim rusňáky. To byla poslední pohraniční rota. Dál potom začínala bratislavská brigáda. Bylo to celkem 22 nebo 23 pohraničních rot. My jsme byli osmnáct rota Valtice Rajsná.“

Se psem na hranici

K pohraniční rotě Valtice Rajsná nastoupil Josef Basovník po třech měsících výcviku ve Znojmě. Dostal psa a stal se psovodem. Psovod sloužil ve dvojici se střelcem. Hranici hlídali především v noci, zatímco ve dne pohraničníci hlídkovali na strážních věžích, ze kterých sledovali svůj úsek. Hranici lemovala takzvaná signální stěna. Podle podmínek v terénu byl drátěný plot signální stěny vystavěný v určité vzdálenosti od hraniční čáry a pokud se drátů někdo dotknul, vyslal tím signál strážnému pohraniční roty. „Signálka“ byla jednou ze základních technických překážek, které měly ochránit hranici. Jakmile strážný u pohraniční roty dostal signál ze signální stěny, vyhlásil poplach a na hranici vyjela poplachová hlídka.

Součástí zákona o ochraně státní hranice z roku 1951 byla vyhláška ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy, který nařizoval, že příslušník Pohraniční stráže použije při výkonu své pravomoci zbraně proti osobám, které na území republiky neoprávněně přešly nebo se po území republiky neoprávněně pokoušejí přejít státní hranice. Takové osobě se u Pohraniční stráže říkalo „narušitel“, důstojníci to vojákům vtloukali do hlavy a Josef Basovník si to dobře zapamatoval.

Otázka: „Když jste byl jako pohraničník se psem a se střelnou zbraní ve službě, co vás učili, že máte udělat v případě, že se tam objeví narušitel?“

„Nejbezpečnější bylo použít psa. Kdybych chtěl toho člověka zadržet já sám, nevěděl bych, jestli jsem nenarazil třeba na kriminálníka. Nevěděl jsem, jestli ten člověk ovládá sebeobranu. Nevěděl jsem, jaké ten člověk má u sebe zbraně. Takže pes byl pro mě nejbezpečnější. Pokud bych přišel o psa, musel bych použít jiné prostředky.“

Otázka: „Jaké?“

„Pokud bych použil zbraně, nesměly střely dopadnout na území sousedního státu. Ale vždy nám bylo řečeno, že máme střílet na nohy. Nikdy nebylo řečeno, že na hlavu nebo na hrudník. Vždy nám říkali, že jenom na nohy. Ale my jsme ten úsek znali. V tom prostoru, kde jsem já operoval, Valtice Kovárna, se to dalo takzvaně stíhat. Ale byla místa u pohraniční roty, kde to bylo do Rakouska tak blízko, že byste tam dokopnul míč. Pokud by někdo na signální stěně udělal zkrat, tak by poplachová hlídka nestihla ani vyjet za bránu, a už by nám ten člověk mával z Rakouska.“

Jeleni troubili poplach

Uvnitř hraničního pásma, které pohraniční rota Josefa Basovníka hlídala, ležela vesnice Úvaly. Silnice do Úval byla uzavřena závorou. Do vsi mohli pouze stálí obyvatelé. Kdo v Úvalech nebydlel, mohl je navštívit jen se zvláštním povolením. V obci se nesmělo stavět. Noví obyvatelé se mohli přistěhovat pouze tehdy, pokud se přiženili nebo přivdali. Úvaly byly určeny k vymření. „Ochrana státních hranic je povinností každého občana,“ stálo v zákoně z roku 1951. V Úvalech i stovkách dalších vesnic podél železné opony to tak skutečně bylo.

„Státní hranice se nehlídala u signální stěny. Ta se hlídala daleko hlouběji ve vnitrozemí. V těch vesnicích dávali tipy pomocníci Veřejné bezpečnosti. A pokud ty vesnice byly přímo na hranici, tak tam tipy dávali pomocníci Pohraniční stráže. Ve Valticích to fungovalo tak, že tam bylo domluvené takové znamení. Pokud hrál místní rozhlas písničku Už troubějí na horách jeleni, tak pro nás pohraničníky na signální stěně a na pozorovatelnách to znamenalo, že je to vyhlášení poplachu všem pomocníkům Pohraniční stráže. Takže jsme věděli, že se někdo blíží k signální stěně, že je někdo v hraničním pásmu,“ vzpomíná Josef Basovník.

„Takže ať to byla třeba dojička, tak všeho nechala, vzala nějakou starou hadru a běžela na křižovatku polních cest, kde byla boží muka, a utírala tou špinavou hadrou svatého. Nebo vzala motyku a stoupla si tam někde k řádku ve vinohradu, jakože kope, a koukala se na všechny strany. Nebo chlap si šel sednout na posed. Nebo děda najednou vylezl na pole. Když někdo chtěl, aby jeho dcera Anička šla na vysokou a byl z hraničního pásma, začali ho vydírat, aby podepsal spolupráci. Aby Anička mohla jít na vysokou. Lidé mnohdy v zoufalství podepisovali spolupráci. Uvazovali se jako pomocníci Pohraniční stráže. Pak holka nebo kluk dokončili školu, ale když se rodiče chtěli z té spolupráce vyvázat, měli velké problémy,“ vzpomíná.

S kontrášema za zády

U každé jednotky Československé lidové armády působili profesionální příslušníci vojenské kontrarozvědky. Stejné to bylo u Pohraniční stráže. Ovšem ve srovnání s vojáky u běžných jednotek sloužili vojáci Pohraniční stráže na západní hranici se zásobníky plnými ostrých nábojů a psovodi chodili do služby se psy cvičenými ke „zneškodnění narušitelů“. Každý voják byl proto automaticky podezřelý z toho, že by se mohl pokusit během služby uprchnout za hranice, případně použít zbraň proti některému ze svých kolegů, kteří by mu v tom chtěli zabránit. Proto byl dozor kontrašpionáže u Pohraniční stráže intenzivnější než u běžných jednotek. Profesionální příslušníci kontrašpionáže zvaní „kontráši“ měli také v popisu práce získávat ke spolupráci jak civilisty v hraničním pásmu, tak vojáky základní služby.

„Nikdy jsem nic nepodepsal,“ sdělil během natáčení Josef Basovník a na opakovanou otázku opakovaně záporně odpověděl. Svazek z Archivu bezpečnostních složek ČR ovšem obsahuje dokumenty, ve kterých Státní bezpečnost uvádí, že Josef Basovník s kontrarozvědkou spolupracoval a v době od května 1985 do srpna 1986 byl veden jako agent s krycím jménem „Mareček“. Podle záznamu ze svazku A-46910 měl být kontrarozvědkou „využíván k odhalování signálů zběhnutí příslušníků do kapitalistické ciziny, k odhalování kanálů úniku utajovaných skutečností a kanálů pronikání ideologické diverze a náboženské ideologie do vojenského prostředí.“

Josef Basovník potvrdil, že s příslušníky vojenské kontrarozvědky byli vojáci Pohraniční stráže v kontaktu téměř nepřetržitě. „Kontráši nám prohlíželi skříňky. Chtěli vědět, co čtu. Vyptávali se na jednoho vojáka z Oravy, který byl věřící. Kontrolovali nás ve službě na hranici. Jednou mi rozmontovali celou postel, protože údajně něco hledali. Ovšem nikdy jsem žádnou spolupráci nepodepsal,“ uvedl Josef Basovník.

Od pohraniční roty ve Valticích byl Josef Basovník v srpnu 1986 převelen k brigádě ve Znojmě. Tím jeho služba přímo na hranici skončila a datem 5. srpna 1986 je ve svazku opatřena „závěrečná zpráva“, kterou kapitán vojenské kontrarozvědky František Bláha údajnou spolupráci s Josefem Basovníkem „z důvodu jeho přemístění k jiné jednotce“ administrativně ukončil. „Chodil jsem s kontrášema do jejich jídelny a jednou jsem jednoho slyšel, jak říká, že ještě potřebuje pět duší. Mluvil jsem o tom s vojákem, který jim dělal řidiče, a ten se zmínil, že to chodívalo tak, že si to kontráši udělali podle sebe. Aby měli prémie. Říkal, že jsou mezi námi lidé, kteří jsou spolupracovníci a ani o tom nevědí. Když jsme se ptali, jak to myslí, odpověděl, že o tom nemůže mluvit.“

Pátračem na nádraží

Zvláštní skupinou mezi vojáky základní služby u Pohraniční stráže byli takzvaní pátrači. Nesloužili přímo na hranici. Chodili oblečení v civilu, byli vyzbrojení pistolí a měli mezi civilisty ve vnitrozemí vyhledávat podezřelé osoby. V srpnu 1986 převeleli Josefa Basovníka od pohraničního útvaru ve Valticích do Znojma. Z brigády Pohraniční stráže se po několika týdnech stěhoval do budovy, kterou nazývá tajný prapor, a stal se pátračem. Dostal rozkaz odjet domů do Nedakonic, vyzvednout si civilní oblečení a vrátit se k jednotce. Zprvu vůbec nevěděl, co to má znamenat. Obával se provokace ze strany kontrarozvědky, protože vojáci základní služby měli přísně zakázáno mít ve své služební skříňce civilní oblečení. A najednou dostal rozkaz, aby se do „civilu“ oblékl.

„Oblékl jsem se, vyšel na chodbu a tam se na mě kluci dívali, že jsem oblečený v civilu. Bylo to, jako by mě pohledem všichni zabíjeli. Byl jsem u jednotky měsíc a pár dnů a najednou jsem chodil v civilu. Mysleli si, že mě propouštějí z vojny domů,“ vzpomíná Josef Basovník. „Přišli jsme k dozorčímu útvaru, ten mi přidělil pistoli ráže sedm šedesát pět. Přidělil mi kasr, to byl takový slzný sprej. Také mi přidělil pouta a já nechápal, co to znamená. Kdysi mi o tom někdo něco vykládal, ale já jsem to nechápal…“

„Ptal jsem se, proč já, když jsem přece pohraničník. ‚Drž hubu a tady to podepiš.‘ Vyšli jsme ven a kolega mi říká: ,Jsi u tajných. Ty jsi to nepochopil?‘ A já říkám: ‚Jak u tajných? Nikdo mi nedělal žádné školení.‘ A on na to, že jemu taky nikdo žádné školení nedělal. A že jdeme hlídat vlakové nádraží. Jenže já jsem nevěděl, jak se to dělá. A on říkal, že to pochopím. Jemu taky prý nikdo nic neříkal. A že mě do toho dostane.“

Došli na vlakové nádraží, vystřídali tam hlídku, opřeli se o pokladny a koukali se po lidech. „Kolega mi říkal, abych se díval, jak se lidé chovají. Co mají oblečené. Jaké mají boty. Holek jsem si neměl všímat. Měl jsem se zaměřit hlavně na kluky. V hale byla mapa. Kdyby někdo k té mapě přišel, měl jsem se s ním dát do řeči. Byl jsem tam nový. Neznal jsem vůbec nikoho a najednou mě úplně cizí lidé začali zdravit. Byla to paní z bufetu. Pán z úschovny. Pokladní, která prodávala jízdenky. Pán z trafiky. Výpravčí. Člověk z ozbrojené stráže železnice. A najednou jsem pochopil, že všichni ti lidé, kteří mě zdravili, už věděli, že já jsem nový pátrač. Tak jsem postupně začal poznávat, že služba pohraničníka není jen na státní hranici. Ale že se hranice hlídá ještě jiným způsobem, že se hlídá ve vnitrozemí.“

Jako pátrač sloužil Josef Basovník ve Znojmě do dubna roku 1987, kdy byl propuštěn do civilu a vrátil se do Nedakonic. Ve svém vyprávění pro Paměť národa popisuje mnoho konkrétních situací a detailů. Ačkoli jsou to vzpomínky staré čtyřicet let a nelze je dnes spolehlivě ověřit, mohou být cenným osobním svědectvím o tom, jak komunistický režim v osmdesátých let hlídal železnou oponu.

Letecké neštěstí v Nedakonicích

Ve vyprávění Josefa Basovníka zaznamenali dokumentaristé také událost, která s jeho vojenskou službou nesouvisí. Dne 6. července 1977 byl jedenáctiletý Josef Basovník v Nedakonicích svědkem pádu dopravního letadla, které se zřítilo do katastru obce. Prototyp letounu L-410UVP z leteckého závodu Let Kunovice řídila dvoučlenná tovární posádka v doprovodu dvou mužů ze Sovětského svazu. Sovětský svaz byl v té době významným zákazníkem Letu Kunovice a letadla se konstruovala podle požadavku Sovětů. Při přeletu nad Nedakonicemi došlo k havárii, letoun se zřítil a všichni čtyři muži zahynuli.

Josef Basovník pád letadla popsal takto: „Šestého července 1977 spadlo dopravní letadlo L410 asi padesát metrů ode mě. Řezal jsem s tátou u strýce dřevo. Podával jsem mu věci a najednou jako by mezi tátu a mě někdo zasekl rýč. Táta vypnul cirkulárku, začal běhat okolo a pořád se ptal, co se to stalo. Strýc na to, že neví. Byl pomocníkem Veřejné bezpečnosti a hnal mě rychle před dům, abych zjistil, co se stalo. Vyběhl jsem před dům, bylo to v Nedakonicích u potoku hned u splavu a já viděl, že se naproti do dvora sbíhá hodně lidí. Byl jsem asi pátý mezi těmi, kteří k tomu letadlu přiběhli…“

„Lidé se hrnuli do zahrady a já mezi nimi. Doběhl jsem k letadlu a tam chlapovi ještě stříkala krev. Lidi mi zakrývali oči. Bylo mi jedenáct let. Odváděli mě od letadla. Rozhlas hlásil, abychom prošli vesnicí a hledali, co se kde dá najít. Nějaké zlomky. A děda říkal, abych se šel podívat, jestli někde není nějaký kus. Říkal, že viděl na vlastní oči ocas, jak někde blízko spadl. Tak jsem vylezl na střechu a ode mne tak pětadvacet metrů, asi přes dvě zahrady, rostla obrovská stará hrušeň. Byla celá rozštípnutá a ten ocas byl v hrušce zaklesnutý. Tak jsem potom proběhl zahradu a našel jsem tam tak třicetkrát třicet centimetrů kus plechu s nějakou kontrolkou a nějakým kablíkem. Před sousedovým barákem. Sjelo jim to po střeše. Takže trosky byly roztroušené po celé vesnici.“