Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík Jiřina Bajborová (* 1925  †︎ 2011)

• narodila se 15. listopadu 1925 ve Zdolbunově na Volyni

• zažila sovětskou i německou okupaci Volyně

• v říjnu 1942 se stala svědkyní masakru zdolbunovských Židů

• přežila bombardování Zdolbunova v noci z 30. dubna na 1. května 1944

• 15. června 1944 se v Rovně připojila k československé armádě, kde po výcviku sloužila jako radistka

• byla nasazena do bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace

• v květnu 1945 se účastnila vítání Edvarda Beneše a vítězného průvodu Prahou

• v roce 1947 pomáhala v Košicích s repatriací volyňských Čechů včetně své rodiny

• po armádní službě, kdy dosáhla hodnosti podporučice, se usadila v Žatci

• zemřela 1. července 2011

Když německé bombardování proměnilo volyňský Zdolbunov, rodné město Jiřiny Bajborové, v trosky, rozhodla se odejít. Teprve osmnáctiletá dívka se připojila k 1. československému armádnímu sboru, absolvovala výcvik radistky a následně byla zařazena k dělostřeleckému útvaru. Brzy byla vyslána do jedné z nejtěžších operací druhé světové války – na Duklu. V lesích a zasněžených horách se poprvé ocitla v prostředí, kde každý krok mohl být tím posledním. Nejdramatičtější moment zažila ve chvíli, kdy se z protějšího lesa na její jednotku vyřítil německý tank a mířil přímo na jejich postavení, aniž měli sebemenší možnost úniku. Teprve nečekaný zásah, který kolos zastavil těsně před nimi, jim zachránil život. Pro Jiřinu Bajborovou to byl okamžik, kdy poprvé skutečně pocítila, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.

Vyrůstala v srdci české menšiny na Volyni

Jiřina Bajborová, rodným příjmením Voženílková, se narodila 15. listopadu 1925 ve Zdolbunově na Volyni (dnes v Rovenské oblasti na Ukrajině). Její rodiče byli volyňskými Čechy – potomky českých osadníků, kteří se ve druhé polovině 19. století usadili na Volyni, přilákáni levnou a úrodnou půdou, možností získat vlastní hospodářství a lepšími životními podmínkami, než jaké tehdy nabízely české země. Matka pamětnice Libuše Voženílková, rozená Ptáčková, se starala o domácnost a děti, otec Josef Voženílek pracoval jako mlynář. Jiřina Bajborová vyrůstala se starší sestrou Eugenií; další dva sourozenci – bratr a sestra – zemřeli v raném dětství.

Po první světové válce připadla západní část Volyně Polsku, zatímco východní část spadala pod Sovětský svaz. Jiřina Bajborová vyrůstala ve Zdolbunově, tedy v polské části Volyně. Ve městě působily organizace Sokol a Česká beseda, které tvořily jádro české komunity. Česká beseda se zaměřovala především na školství a kulturní život – pořádala divadelní a společenské akce, pečovala o udržování českého jazyka a tradic a zajišťovala české školy, do jedné z nich chodila i Jiřina Bajborová. Sokol se soustředil na tělovýchovu a sportovní aktivity, přičemž podporoval všestranný rozvoj těla i charakteru a posiloval národní sebevědomí. Obě organizace často spolupracovaly a mnozí členové České besedy byli zároveň sokolskými cvičenci, čímž se jejich činnost doplňovala a upevňovala identitu české menšiny na Volyni.

Život místní komunity zasáhla tvrdá realita okupace

V roce 1939, po napadení Polska Německem a Sovětským svazem, byla i západní oblast Volyně začleněna do Sovětského svazu a následovala sovětská okupace trvající do roku 1941. Během této doby se zavedly sovětské školní a hospodářské normy, české školy a organizace fungovaly omezeně a mnohé instituce čelily restrikcím. Do života místní české komunity tak zasáhly výrazné politické a společenské změny, které do jisté míry ovlivnily i mládí Jiřiny Bajborové. „Na sovětskou okupaci ale nemohu moc naříkat. Byli jsme dělnická rodina, takže se pro nás mnoho nezměnilo. Jen ve škole nás sesadili o dvě třídy níž a museli jsme se začít učit rusky a ukrajinsky,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Horší to pak bylo za Němců.“

Dne 22. června 1941 byla západní a střední Volyň v rámci Operace Barbarossa napadena a obsazena nacistickým Německem. Českou školu, kterou Jiřina Bajborová navštěvovala, zabrali němečtí okupanti a proměnili ji v kasárna. S koncem školní docházky musela začít pracovat, čímž se její život radikálně změnil.

„Všichni museli hned nastoupit do práce, i čtrnáctileté děti. Němci je chytali přímo na ulicích a posílali je, zejména ročníky 1925 a 1926, do Německa na nucené práce. Já sama jsem pracovala ve zdolbunovské cementárně jako uklízečka, pradlena a pomocná síla v kuchyni pro Němce, kteří tam hlídali ruské zajatce. Každý se snažil někde uchytit, aby ho neposlali pryč. Když jsme chtěli jít do kina, museli jsme se schovávat, aby nás nepochytali. Po deváté večer už nikdo nesměl vyjít ven. A pořád se konaly samé kontroly, jedna za druhou,“ líčí vypravěčka.

Ve stínu cementárny proběhl masakr židovských sousedů

Nejvíce v době německé okupace trpěli obyvatelé Zdolbunova židovského původu. Nacisté je nejdříve soustředili do ghetta, kde panovaly otřesné životní podmínky. Židé museli nosit žlutou hvězdu, nesměli chodit po chodnících, jen po silnici, a čelili dalším restrikcím. Trpěli hladem, nemocemi a neustálým strachem. Vrcholem nacistického teroru se pak staly hromadné vraždy židovských občanů. Jiřina Bajborová byla svědkyní jednoho takového masakru, který proběhl na podzim roku 1942.

„Jednou jsem byla na hřbitově a slyšela střelbu. Když jsem se podívala, uviděla jsem, jak Němci za cementárkou střílí Židy. Vozili je tam postupně – dospělé i děti – a vždy postříleli jednu skupinu, mrtvé posypali vápnem a přivedli další. Všichni střelci měli uniformy,“ vybavuje si chvíle hrůzy.

Pamětnice o dalším masakru neví, nicméně kruté vraždění pokračovalo. Jednoho dne nacisté odvezli další Židy z ghetta k rokli za Křídovou horou. Tam tehdy zastřelili několik tisíc lidí. Tím se tragicky uzavřel příběh zdolbunovského ghetta i jeho nedobrovolných obyvatel.

Bombardování proměnilo Zdolbunov v trosky

Začátkem února 1944 osvobodila Zdolbunov Rudá armáda. Němci se však těžko vzdávali – Zdolbunov byl průmyslové město, a tak se snažili zničit vše, co mohli. Jiřina Bajborová vzpomíná, že při bojích o město mohla přijít o život. „Zrovna jsem pekla buchty, když střepina prorazila okno a těsně minula moji hlavu. Nic se mi nestalo, jen mi sežehla vlasy. A buchty jsem dopekla,“ směje se.

Fronta se tehdy posunula západním směrem, avšak v noci z 30. dubna na 1. května podniklo německé letectvo odvetný nálet na město, kde se nacházely sovětské zásoby, železniční transporty a vojenské jednotky. Útok byl mimořádně intenzivní – cílem se staly nejen železniční uzly a dopravní infrastruktura, ale i obytné čtvrti. Nálet si vyžádal mnoho civilních obětí.

„Poslední dubnový den jsme ve škole měli rozlučkovou zábavu. Šířily se zvěsti, že Němci chystají nálet. Krátce po půlnoci začaly dopadat bomby. S kamarádkou Marií Halámkovou, která u nás té noci spala, jsme se schovaly pod postel. Nejdříve jsme počítaly výbuchy, ale u padesátého jsme přestaly. Celý dům se otřásal. Bombardování trvalo bez přestávky asi tři hodiny. Bylo to hrozné, hodně lidí zemřelo, i jedna naše učitelka. Bomby zasáhly sovětský pancéřový vlak na trati a všechny ruské dívky, které jej obsluhovaly, zahynuly,“ vzpomíná Jiřina Bajborová.

Ze zničeného domova zamířila do armády

Po bombardování se rodina pamětnice dočasně odstěhovala k ukrajinským přátelům do Zdolbice, menší vesnice poblíž Zdolbunova, aby mohla opravit zničený dům. Jiřina Bajborová se však brzy rozhodla odejít. Několik týdnů po náletu se s kamarádkou Marií Halámkovou vydaly do Rovna, kde se přihlásily do 1. československého armádního sboru. Společně s dalšími rekruty a rekrutkami pak odjely nákladním vlakem do Kamence Podolského, kde se formovala 3. brigáda. Tam pamětnice nastoupila k útvaru spojařů a začala výcvik jako radistka.

Kurz absolvovala u rumunské Sadagury. Učili je morseovku, kódování a další spojovací dovednosti, ale zároveň procházeli i základním vojenským výcvikem – běhali, cvičili a trénovali v terénu. Ve skupině byli čtyři – dvě dívky, Jiřina Bajborová a Růžena Jersáková, a dva muži, sedmnáctiletý Mirek Anton a třiačtyřicetiletý Šeliga. Po skončení kurzu pamětnici spolu s ostatními přidělili k dělostřeleckému útvaru 3. brigády, jemuž velel štábní kapitán, později generál Vilém Sacher. Náčelníkem štábu byl kapitán Juránek, dalšími veliteli pak poručík Ornstein, podporučíci Lasecký, Blummenfeld a Eduard Picka.

V bojích na Dukle jsme čelili smrti

Před přesunem k frontě často trénovali v náročných podmínkách. S těžkými radiostanicemi na zádech šplhali na kopce, které sloužily jako pozorovatelny, a učili se pracovat ve stejných podmínkách, jaké je čekaly v boji. První ostré nasazení na sebe přitom nenechalo dlouho čekat.

Na podzim roku 1944 se českoslovenští vojáci spolu s Rudou armádou zapojili do Karpatsko-dukelské operace. Jejím cílem bylo prorazit přes Karpaty na Slovensko a pomoci Slovenskému národnímu povstání. Místo rychlého postupu se však bitva proměnila v krvavé a vyčerpávající boje v těžkém horském terénu. Právě tehdy se Jiřina Bajborová spolu se svými spolubojovníky a spolubojovnicemi ocitla v přímém ohrožení života.

„Jednoho rána nás u Krosna překvapil nepřátelský minometný útok. Jedna mina dopadla velmi blízko stavení, kde jsme přespávali. Najednou jsem ucítila, jak na mě spadla Věrka Průšová – střepina prolétla oknem a zasáhla ji do hlavy. Padla mi k nohám a já, v prvním okamžiku netušíc, co se stalo, jsem jí řekla: ‚Co děláš, proč mi padáš na nohy, uhni!‘ Ale ona už chudák holka o sobě nevěděla. S náčelníkem štábu Juránkem jsme ji odnesli do sklepa, kde jsme ji předali zdravotníkům. Pro Věru tím válka skončila. Dlouho jsem nevěděla, jak to s ní dopadlo. Objevila se až po válce v Praze, kulhala na jednu nohu, ale byla ráda, že vůbec přežila,“ vypráví pamětnice. Poté, co byla Věra Průšová zraněna, zůstalo v jednotce jen pět děvčat: tři telefonistky a dvě radistky.

Málem nás zabil Tygr

Nejtěžší střety ale Jiřinu Bajborovou teprve čekaly. „Při jednom z bojů na kótě 580 se z protějšího lesa vynořil německý tank Tygr (Tiger) a zamířil přímo k našemu postavení na okraji lesa. Nebylo kam utéct ani jak se bránit. V poslední chvíli však zazněla ohlušující rána a tank zůstal zasažen stát. Byli jsme zachráněni,“ vzpomíná pamětnice na chvíle, kdy jen o vlásek unikla smrti.

Krátce nato se jednotka přesunula do města Dukla, kde našli úkryt ve sklepě pod poštou. V malém prostoru se tísnili vojáci i civilisté, mezi nimi mnoho dětí. Po prožitém nebezpečí byla Jiřina Bajborová vyčerpaná a vyděšená. „Zeptala jsem se velitele Sachera, jestli může mina prorazit tento sklep. Řekl mi klidně, že ne, a já jsem konečně usnula,“ svěřuje se vypravěčka.

Drsný horský terén představoval další zkoušku přežití

Těžké chvíle prožila Jiřina Bajborová i na hoře Minčol v pohoří Malé Fatry, na kótě 1304, kde v tu dobu leželo půldruhého metru sněhu. Než se podařilo vybudovat bunkr, ohřívala se u ohně tak dlouho, až jí ohořely boty. Zároveň musela denně zvládat náročný pohyb v horském terénu. Ve dvojici s teprve sedmnáctiletým Mirkem Antonem nosila na zádech jedenáctikilovou radiostanici R-10, zatímco on tahal ještě těžší baterie.

Hygiena byla téměř nemožná, myla se jen ve sněhu. V provizorním bunkru navíc chyběl komín a kouř se volně šířil otvorem, takže brzy byla celá „vyuzená“. Život všem komplikoval i neustálý boj s parazity, zejména vešmi, a navíc čelili i podvýživě. „Když jsem přišla dolů do Vrútek a po dlouhé době se pořádně vykoupala, tak jsem pak spala čtyřiadvacet hodin v jednom kuse. Tomu by už dnes nikdo nevěřil, co jsme tam zkusili,“ vzpomíná pamětnice na chvíle, kdy už se s jednotkou postupně blížili k hranicím Československa.

Válka nešetří nikoho

Za války se Jiřina Bajborová stala svědkyní mnoha utrpení. Viděla padlé vojáky, zraněné trpící bolestí. Uvědomila si, že válka nešetří nikoho, a to ani „němé tváře“. Zvlášť silně ji zasáhla příhoda s umírajícím koněm, kterou si dodnes živě vybavuje. 

„Na most v Jamníku u Liptovského Mikuláše spadla mina. Sedlák s koněm tudy táhli vůz s obilím. Kůň se vzepjal a nabodl krkem na zlomenou část mostní konstrukce. Chudák měl skloněnou hlavu, zraněný hřbet a krk. Mně ho bylo tak líto a říkala jsem si, proč i zvířata musí tak trpět,“ líčí smutně pamětnice.

Příchod míru slavili i Němci

Konec války prožila Jiřina Bajborová na Moravě. Nejhezčí vzpomínky má na Vsetín, kam se svou jednotkou dorazila 5. května 1945[1]. Lidé je tam vítali s nadšením a vděčností, zvali je do svých domovů a nabízeli pohoštění. Pamětnice se dostala do rodiny Jachcových a poprvé po odchodu ze Zdolbunova se najedla domácích buchet, vykoupala ve vaně a spala v posteli s bílými peřinami. Do té doby vojáci spávali, kde se dalo, často ve stodolách na slámě, protože žádné noclehárny nebyly. „Měla jsem strach, abych jim v těch peřinách nenechala vši,“ směje se. S dcerou Jachcových Marií si pak dopisovala celý život, a když se Marie vdala, dala synovi jméno po ní.

O několik dní později přišla zpráva o definitivním konci války. Jiřina Bajborová se se štábem zrovna nacházela v Pivíně, malé obci na Prostějovsku. Spolu s ostatními se právě chystala zprovoznit radiostanici, když si všimli, že na místním hřbitově jsou němečtí vojáci. „O půlnoci jsme se dozvěděli, že válka skončila. Naši i Němci začali na oslavu střílet do vzduchu. Ale hned druhý den, když jsme se vydali do Poličky, po nás Němci pálili. Naši kluci jich tehdy několik zajali,“ vzpomíná pamětnice.

Oslava vítězství a shledání s tetou, kterou nikdy neviděla

Po přesunu z Moravy do Čech dorazila Jiřina Bajborová do Horních Počernic, kde se účastnila vítání Edvarda Beneše, který tou dobou již cestoval vlakem z Moskvy do osvobozené vlasti. V Praze pak zažila další nezapomenutelné chvíle. Nejen že se účastnila slavnostního průvodu rozjásanou metropolí, ale setkala se také s příbuznými z matčiny strany, s tetou Emílií Vackovou a její rodinou.

„V Praze nás ubytovali v činžáku na Vítězném náměstí v Dejvicích. S kamarádkou Andulou Morávkovou jsme si pak od revolučních gardistů půjčily auto a vyrazily tetu hledat,“ popisuje Jiřina Bajborová začátek pátrání. Po krátkém hledání ji skutečně našla. Setkání s tetou bylo pro ni zvláštní – nikdy předtím se osobně nesetkaly, protože Vackovi opustili Volyň už v roce 1925 a přestěhovali se do Prahy. „Hned jsem ji poznala, i když jsem ji předtím nikdy neviděla. Byla celá mamka,“ vybavuje si a s pobavením dodává: „Pak jsem za to dostala dva týdny domácího vězení, protože jsem nikomu neřekla, kam jdu.“

Repatriace ji konečně spojila s rodinou

V červnu 1945 byla Jiřina Bajborová převelena z hlavního města do Žatce. O dva roky později zamířila do slovenských Košic, kde se podílela na repatriaci volyňských Čechů. Měla na starosti vydávání reemigračních průkazů – úředních dokumentů, které opravňovaly volyňské Čechy k návratu do vlasti a umožňovaly jim legální přesun přes hranice i následné usazení v Československu. Právě tam se po třech letech znovu setkala se svými rodiči a sestrou, kteří procházeli stejným repatriačním procesem.

Po ukončení půlroční repatriační mise podstoupila pamětnice menší zákrok ve střešovické vojenské nemocnici a poté s hodností podporučice odešla do civilního života. Po odchodu z armády se usadila v Žatci. Nutno podotknout, že na Žatecko směřovala jedna z největších částí volyňských Čechů, kteří se po druhé světové válce rozhodli vrátit do země svých předků.

V Žatci poznala Jiřina Bajborová svého budoucího manžela Vladimíra Bajboru, který stejně jako ona pocházel z Volyně (z obce Podhájce) a za války sloužil u samopalníků. Sňatek uzavřeli v roce 1955, brzy poté se jim narodil syn Vladimír a pustili se do stavby vlastního domku. Spolu s nimi v Žatci žili i její rodiče, maminka však v roce 1957 zemřela. Pamětnice pracovala nejprve jako prodavačka a od roku 1954 až do odchodu do důchodu byla zaměstnána ve šroubárně. Její manžel Vladimír Bajbora zemřel v roce 1997.

„Mladým bych chtěla vzkázat, aby si vážili svobody a nikdy nezapomínali, odkud pocházejí,“ končí své vyprávění pamětnice.

Jiřina Bajborová zemřela 1. července 2011 ve věku 85 let.

 

[1] Jiřina Bajborová na nahrávce uvádí datum 6. května, nicméně v textu „Moje zážitky z války“ z publikace Volyňští Češi v prvním a druhém odboji (autoři Jiří Hofman, Jaroslav Vaculík, Václav Širc, 1999) sama pamětnice uvádí datum 5. května, které upřednostňujeme. Vsetín byl osvobozen 4. května 1945.

 

Pozn. redakce: Příběh byl přepracován dle aktuálních standardů Paměti národa. Autorkou původního zpracování byla editorka Lenka Kopřivová.