Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilektra Almetidu Smutný (* 1950)

• narodila se 1. května 1950 v Horním Maršově jako dcera řeckých politických uprchlíků

• v roce 1952 se rodina přestěhovala do Brna

• v roce 1968 se vyučila úpravářkou textilu v podniku Vlněna Brno

• zaměstnána byla jako laborantka tištěných spojů ve Student-servisu

• v roce 1973 se provdala za Bohumila Smutného

• v roce 1977 manželé podepsali prohlášení Charty 77

• ve druhé polovině 70. let se stal jejich byt místem setkávání disentu a undergroundu

• v roce 1979 byla s manželem v rámci akce Asanace donucena k vystěhování z republiky

• v letech 1979–1981 přebývala s rodinou v Řecku bez povolení k pobytu a k práci

• v roce 1981 se s pomocí Mezinárodního červeného kříže přestěhovala do Kanady

• v 80. letech pořádala v Torontu aktivity na podporu politických vězňů v Československu

• po roce 1989 pravidelně navštěvovala své přátele v Čechách a na Moravě

• v roce 2025 měla trvalý pobyt v České republice

Ilektra Smutný Almetidu je dcerou řeckých politických uprchlíků, kteří ani po letech v Československu nepřestali myslet na svoji rodnou zemi. Události po srpnu 1968 ji postupně přivedly k opozičním aktivitám. Zapojila se do disentu, připojila svůj podpis pod Chartu 77 a její brněnský byt se stal jedním z míst, kde se setkávali lidé z undergroundu. Stupňující se tlak ze strany Státní bezpečnosti ji nakonec donutil odejít s rodinou do exilu – nejprve do Řecka a později do Kanady. Po pádu komunistického režimu se vrátila do České republiky, kterou považuje za svůj skutečný domov.

Takové zajímavé příběhy

Ilektra Smutný Almetidu se narodila 1. května 1950 v Horním Maršově, v okrese Trutnov, jako dvojče sestry Zoji. Rodiče, Savvas Almetidis a Marika Almetidu, přišli do Československa jako političtí uprchlíci v roce 1949 po ukončení řecké občanské války, v níž byly komunistické síly poraženy vládními vojsky podporovanými Spojenými státy. V roce 1953 se rodina rozrostla ještě o sestru Theopistu – Alenku, ta však po těžkém zánětu mozkových blan většinu svého života prožila v Ústavu sociální péče v Mikulově.

Maminka pracovala jako dělnice v textilní továrně Vlněna. Otec byl svojí profesí novinář, a přestože měl po nucených pracích na ostrovech silně poškozený zrak, neúnavně sepisoval zprávy o životě řeckých emigrantů, které vycházely v řeckém ilegálním tisku. 

„Tam byly také underground noviny, tenkrát se to jmenovalo ,Avjí‘ neboli ,Úsvit‘, takže ty noviny se zase dostávaly do vězení, což je strašnej paradox. To jsou takové zajímavé příběhy, že my, když jsme se dostali díky té Asanaci do Řecka – a v Řecku nám nedali povolení k pobytu a práci – tak my jsme se setkávali s lidma, co byli zavření ve vězení v době fašistické junty 1967 až do roku 1973, tak tito lidi četli ty noviny. A my díky nim, že znali... že můj otec psal, tak nám hrozně pomáhali, abychom měli aspoň práci, abychom měli kde bydlet...“ vysvětluje pamětnice.

Těžko se o tom hovoří

Rodiče byli do konce svého života přesvědčení komunisté. „Ale nerada bych to srovnávala s českým nebo řeckým komunismem, tam byly ty situace úplně jiný a těžko se o tom hovoří,“ upozorňuje pamětnice. Ačkoli byli nesmírně pracovití, „nemyslím, že pochopili, co je to Československo, jaká je tu kultura nebo historie. Na to měli z prožitých traumat málo času. Neuměli úplně česky. Byl to pro ně paralelní svět.“ Navíc jim moc chyběla rodina, „já jsem doma neslyšela nic jiného než: ,Kdy přijde pošťák, dopis...?‘ a pořád jsem slyšela o té rodině.“

Po celý čas svého pobytu v Československu rodiče těžce nesli, že oni zde mohou žít svobodně, zatímco jejich přátelé trpí v řeckých vězeních. Těch pár peněz, které si vydělali, posílali politicky diskriminovaným rodinám do Řecka, což mělo samozřejmě dopad na rodinný rozpočet: „Milovala jsem družiny a jídelny, protože jsem se konečně dobře najedla.“ 

U mámy vždy vyhrála lidskost

Ve svém rodišti bydlela Ilektra jen dva a půl roku, potom se – především kvůli častým nemocem a nepříznivému podnebí – rodina přestěhovala do Brna. Nový domov našla v bytě na Smetanově ulici, kde pamětnice žila až do svého odchodu z Československa v roce 1979.

Ještě po mnoha letech vzpomíná, že v sousedství „bydlela jedna paní ve sklepě a ta, když otevřela okna, tak tam byl puch moči. Bylo to strašně smutný. Byla to Němka – kolaborantka – ale moje matka, vždycky když uvařila, tak jsem jí musela donést jídlo. U mámy vždy vyhrála lidskost. A protože sama nechala matku a otce v Řecku, tak když viděla, že je tam někdo bezmocnej, tak neexistovalo, aby někdo tu starou paní šikanoval.“ 

Základní školu navštěvovala v ulici Veveří. Mezi své vrstevníky vždy dobře zapadala a o kamarády neměla nikdy nouzi. Na rozdíl od své sestry Zoji však nebyla příliš oblíbená učitelů, což připisuje své živosti. „Sestra byla krasavice, byla tichá a hrozně se za mě styděla,“ vysvětluje. Každá ze sester měla jiné kamarády, ale vzájemně se měly moc rády.

Vášeň pro tanec

Když se po ukončení základní školy nedostala na studium fotografie, vyučila se v brněnské Vlněně úpravářkou textilu. V podniku pak zůstala zaměstnána a současně nastoupila studium večerní školy na Lerchově ulici. Silnější než touha po vzdělání se však nakonec ukázala vášeň pro tanec, kterému se rozhodla zasvětit svůj život. Jejím světem se stal především jazz dance a kabaret Frýda, kam ji přivedla kamarádka Ivana Šabatová. Do okruhu jejích přátel patřili v té době například Arnošt Goldflam, Karel Fuksa, Franta Kocourek, Bolek Polívka, Jiří Bartoška a manželé Aleš a Zuzana Richterovi. 

Viděla jsem moc nespravedlivých věcí

Zásadním zlomem v životě pamětnice byl srpen osmašedesátého roku. Jedenadvacátého srpna byla s kamarády v centru Brna, kde se stala svědkyní zajímavé scény: „Šli jsme ven a viděli jsme tanky, viděli jsme mladý kluky – na to nikdy nezapomenu – a oni jako by hledali cestu, kam mají jet s těma tankama... A teďka najednou vidíte ty tanky, vidíte ty mladý kluky a ten jeden – dva tam sestoupili dolů a hádali se mezi sebou, strašně se spolu hádali… A ten jeden se tam hrozně rozplakal. A to jsem si taky uvědomila – oni tady nejsou dobrovolně…“

Vojenská invaze byla těžkou ranou i pro otce, přesvědčeného komunistu.[1] Všichni jsme „doufali, že se Dubčekova vláda nějak zachová, ale zklamala. Cítila jsem zradu na všechny.“ V těch dnech poznala svého tátu jako citlivého a vzdělaného muže, hodně s ním diskutovala a začínala vidět svět a lidi jinak. Ještě významnějším zážitkem pro ni byly změny v jednání lidí, které následovaly po okupaci. „Viděla jsem hrozně moc nespravedlivých věcí, ale dělali to soudci.“ 

Provázela to velká oslava

V roce 1973 se Ilektra provdala za Bohumila Smutného. Manžel byl absolventem střední elektrotechnické školy, jehož velkou touhou bylo studium psychologie na filozofické fakultě. Naplnění tohoto snu mu však bylo znemožněno poté, co odmítl podepsat souhlas s vojenskou invazí. V roce 1974 se mladý manželský pár radoval z narození dcery Zoji a o rok později dcery Christiny.

Do Řecka se pamětnice poprvé dostala až po pádu fašistické junty, když tam v září roku 1975 doprovázela svého otce. „Provázela to velká oslava a já jsem se tam do Řecka zamilovala.“ Otec již ve své rodné zemi zůstal a maminka se za ním přistěhovala následujícího roku. 

Nechápala jsem, že to nepodepíše každej

Když v lednu roku 1977 vyšla Charta 77, patřil Bohumil Smutný do první vlny signatářů, pamětnice svůj podpis připojila o několik měsíců později. „Já jsem vůbec nechápala, že Chartu nepodepíše každej,“ vzpomíná s odstupem let. Vlastním impulzem k podpisu však byla nespravedlnost, o které se dozvěděla z vyprávění svého otce: „Můj otec, když přišel na návštěvu, přišel na návštěvu na tři týdny, tak mně říkal takovou šílenou story, že lidi, co přežili druhou světovou válku, občanskou válku, Česko a vrátili se nazpátek s tím, že jim tam měl být poskytnutej důchod z Česka, tak ten důchod se třeba zdržel o rok a půl, tam byly takový veliký intervaly, nevím, takhle mi to otec popisoval, a spáchalo tam sedm lidí na různých místech sebevraždu. A pro mě to bylo něco tak hroznýho, že vlastně to dodržování těch práv a to, co se stalo těmto lidem, bylo pro mě... dodnes je to takový traumatický.“

Po podpisu Charty 77 byl manžel v zaměstnání přesunut z pozice řidiče autobusu do garáží, kde nepřicházel do kontaktu s lidmi, a o byt na Smetance se začala intenzivně zajímat Státní bezpečnost. „Byla jsem v šoku, kolik lidí se nám začalo vyhýbat,“ vzpomíná Ilektra a popisuje, že na policejní výslechy, na které byla často předvolávána brzy ráno, brala své hladové a hrozně divoké děti, „a já jsem je tam nikdy neokřikla, takže se mě všichni rádi zbavili“.

Byli jsme mladí, tak jsme to nebrali příliš tragicky

Byt na Smetance se stal brzy centrem disidentských a undergroundových aktivit. Konaly se v něm schůzky signatářů Charty 77, hrálo se divadlo Vlasty Chramostové, probíhaly v něm tzv. večerní univerzity Jana Patočky a přednášky, na kterých se podíleli mimo jiné Zdeněk Vašíček, Jaroslav Šabata a Milan Uhde. Aktivity však byly monitorovány Státní bezpečností a často po nich následovaly domovní prohlídky, zabavování knih a písemností.[2] Protože pamětnice nebyla držitelkou českého státního občanství, podílela se na její perzekuci Státní bezpečnost i cizinecká policie. Každoroční nutnost žádat o povolení k pobytu ji tak udržovala v trvalé nejistotě.  

Po stupňujícím se nátlaku – v rámci tzv. akce Asanace – se manželé v roce 1979 rozhodli pro vystěhování do Řecka. „My jsme byli první, po nás šli Richterovi, Miluškovi, Fládrovi, Bochořákovi. Bylo to všechno hrozně rychle, ne tak, že si něco naprogramujete, během šesti dnů už jsme byli pryč... Tím, že jsme byli mladí, jsme to ale nebrali příliš tragicky.“[3]

Po příjezdu do Řecka však přišla tvrdá rána. Nejenže v „novém domově“ nedostali pracovní povolení, zamítnut jim byl i samotný pobyt. Následující dva roky, kdy se museli skrývat před policií, tak byly mimořádně vyčerpávající a plné nejistoty. „Měli jsme ohromné štěstí, že mí rodiče tam žili, stavěli tam dům a byli úžasní k mým dětem a celá vesnice byla úžasná k nám.“

Byli jsme šťastní, že se máme

V roce 1981 se rodina za pomoci Mezinárodního červeného kříže přestěhovala do Kanady, kde se do ní o rok později narodila dcera Anna. Za to, že se Toronto stalo rodině opravdovým domovem, vděčí přítelkyni Zdeně, české exulantce z osmašedesátého roku, která ji uvedla do společenství bývalých „muklů“, díky jejichž podpoře se Ilektře brzy podařilo získat vlastní byt.

Úzkou spolupráci navázala také se Zdenou Salivarovou. Pravidelně mezi krajany distribuovala exilové knihy a časopisy – například vídeňský Paternoster, Vokno, Host do domu, ale také tituly vydávané ve Francii. Organizovala kulturní setkání a sbírky, jejichž výtěžek putoval na podporu politických vězňů v Československu.[4] Podle svědectví pamětnice nebyl mezi krajany o české knihy velký zájem, a tak je často rozdávala jako dárky. „Nebo když se tam zhaslo, tak se to hned rozkradlo. To bylo pro mě velice smutný, ale taková je pravda.“ 

Od roku 1984 působila v oblasti sociální a zdravotní péče jako fitness cvičitelka pro seniory a po úrazu zad, kdy musela práci cvičitelky opustit, absolvovala školu Holistic Health Practitioner a podnikala v oblasti aromaterapie, masáží a reflexologie. O letních měsících pak navštěvovala své rodiče a přátele v Řecku. „Řecko jsme pořád měli blízko. Byli jsme šťastní, že se vidíme a že se máme.“ 

Jako ryba ve vodě

Když po listopadových událostech roku 1989 pamětnice opět navštívila Československo, cítila se zde „jako ryba ve vodě“. Poznávala, že zde stále jsou „její lidé“ a že by zde opět chtěla žít. Svou rodnou vlast navštěvovala stále častěji a v roce 2018 zde získala trvalý pobyt. „Mým přáním je zůstat natrvalo v České republice a stát se právoplatným občanem země, ve které jsem se narodila a kterou celoživotně považuji za svůj domov a k jejímuž svobodnému a demokratickému rozvoji jsem se svými silami rovněž snažila přispět.“[5]

Po svém návratu do vlasti Ilektra Smutný Almetidu zažádala o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, které jí však bylo odepřeno s odůvodněním, že v rozhodném období nebyla československou občankou.

 

[1] Otec pamětnice, Savvas Almetidis, byl v roce 1968, po rozštěpení řecké komunistické strany, členem reformistické skupiny partsalidovců. „V Brně jsem pracoval, stejně jako ostatní Řekové, abych vybudoval socialismus. Velice pozdě jsme pochopili, že naše vedení bylo dogmatické. Dogma je jako náboženství, jako armáda. Nedá se kontrolovat, ovládá svévolně…“  Dopis – osobní výpověď Savvase Almetidise do novin Epochi, 15. 1. 2006: viz TSIVOS, Konstantinos. Řecká emigrace v Československu (1948–1968) – od jednoho rozštěpení ke druhému. Teritoria. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, 2012, str. 232.

[2] Viz Důvodová zpráva k založení spisu PO s informacemi o bytových přednáškách a petici za zrušení trestu smrti (r. 1977) – Dokumenty ABS v Dodatečných materiálech.

[3] Viz Žádost o vízum před vycestováním z ČSSR (r. 1979) a Důvodová zpráva k uložení svazku s informací o vystěhování manželů Smutných do Řecka (r. 1979) – Dokumenty ABS v Dodatečných materiálech.

[4] Podpora byla určena především Dušanu Skálovi, Petru Cibulkovi a Janě Soukupové.

[5] Viz Životopis Ilektry Smutný Almetidu v Dodatečných materiálech.